Gymnázium Kroměříž

Charakteristika
Při vyslovení jména Ludmila Michalová se snad všem studentům našeho gymnázia vybaví především usměvavý, laskavý a hodný pedagog. Vyučování matematiky a předávání svých znalostí studentům se věnuje už přes 30 let. Paní profesorka se vždy snaží, aby všichni ve třídě látku pochopili, a napomáhá jí k tomu i fakt, že si ve třídě, často plné neposlušných žáků, dokáže sjednat ticho svou přirozenou autoritou a respektem. Dokáže ale i mnohem víc. Má schopnost přistupovat k nám jako k sobě rovnému. Umí se nám otevřít a svěřit, čehož si my ceníme.
Párkrát za rok přijdou nejúžasnější hodiny, jaké si žák dokáže představit. Paní profesorka se posadí na židli, opře se o tabuli, či o topení, a začne vyprávět o svém dětství, dobách, kdy o Vánocích bývalo mnoho sněhu a ona společně se svými bratry nasedla na sáně tažené koňmi. To se i ona sama zasní a na tváři se jí vytvoří upřímný úsměv.
Jednou přišla s písemnými pracemi, které nedopadly vůbec dobře. Jak viděla výrazy, které se objevily na našich obličejích, pověděla nám o své první známce z matematiky. Byla to čtverka. V téhle historce opět zavzpomínala na svého, podle jejích slov, velmi moudrého tatínka. V tu ránu si všichni uvědomili, že jedna známka nezboří celý svět.
Možná by si člověk řekl, že bytost, jež učí tolik let, už nebude mít ani smysl pro humor. U téhle dámy je opak pravdou. Těžko bychom našli hodinu, kdy by nepronesla nějakou známou učitelskou hlášku nebo originální slovní spojení. To je potom těžké udržet pod kontrolou cukající koutky úst. Mnohým se okamžitě vybaví: „ Čekám, já stále čekám a dlouho čekat nebudu!“
Paní profesorka svým zvučným hlasem a až dokonale moudrým vystupováním dokáže každého ohromit. Já osobně jsem ráda, že jsem tuto sečtělou, moudrou, laskavou, ohleduplnou, skromnou a krásnou (i zevnitř) osobu mohla poznat a mít to štěstí znát ji už pět let. Za tuto dobu jsem se od ní naučila nejen, jak se počítají rovnice a odmocniny, ale také jak a s čím můžu počítat v životě. Díky ní je každý den ve škole veselejší a obohacen skvělými zkušenostmi.
Nejen já, ale i všichni studenti a maturanti by měli radost, kdyby tato žena mohla získat cenu Zlatý Amos, protože není nikdo jiný, kdo by si ji víc zasloužil.

Příhoda
Příhoda je od studentky, která má paní profesorku jako třídní učitelku. Šok! Po naší mladé paní třídní odcházející na mateřskou dovolenou nás zčistajasna přebrala paní Michalová. Pro mnohé z nás to byl, s prominutím, „pád na držku“ (i když, jak známo, i ten je pohybem kupředu). Zameškaných hodin ubývalo, dokonce i průměr se některým zlepšil. Nevím, zda jsme konečně dostali rozum, nebo zda to mám spíše připisovat onomu vytrvalému: „Ondráši, ty se vůbec neučíš. Že já zavolám tatínkovi? …však počkej, s tím tvým pádlováním bude brzy konec!“
Mnozí žáci díky ní dokonce i ušetřili za cigarety… „No fuj, z tebe to ale táhne.“ „Co?“ „No ty cigarety, se přiznej, jsi ráno cestou do školy kouřil, co?“ „Ne-e.“ „Ale beztak jo, to cítím až sem. …fuj, nepřibližuj se!“ „Fakt ne, to je možná z těch riflí, jsem byl venku…“
Uběhlo pár let a i přesto, že jsme letos již nejstarší na gymnáziu, jsme pro naši paní třídní pořád „děťátka“. A vzhledem k našim léty nabytým zkušenostem (kde je ve škole nejlepší kafe, jak nejsnadněji opsat atd.) se pod taktovkou paní Michalové a pana Trávníčka rozjel projekt „patronát“ nás, nejstarších, nad primou, nejmladšími…
… „Tak šup, šup, děťátka, primánci už se těší.“ A paní třídní taky. Z jejích slov přímo srší nadšení. S manželovou podporou velí našemu třicetičlennému útvaru jako zkušený generál. Nenechte se mýlit, přátelé, slovo generál zde není použito náhodně…
Křup, křup. Pod nohama nám chrastí větvičky, jdeme lesem. Hlučná banda tvořená lidmi, mezi nimiž je sice jakási věková „propast“, nicméně i tak se vždy najde společné téma k hovoru, se valí jako velká vlna po rozbahněné jehličím posypané cestě… „Haló, Alešku? Slyšíš mě? Přepínám.“ Paní třídní svírá v rukou malou černou vysílačku. „Ano, slyším. Přepínám,“ ozvalo se z druhé strany. No toto, stojí od sebe tak padesát metrů, ne? Najednou nabýváme pocitu, že pod jejím vedením se ztratit nemůžeme, i kdybychom se sebevíc snažili…?

Takových a podobných příhod by se dalo počítat na tisíce. Byly, jsou a, do maturity „času dost“, ještě budou.
Jen doufám, že oslovení „děťátka“ uslyším i po maturitě. Vždyť právě ona je jedním z učitelů, kteří nám ukázali, že učení nemusí být jen o učení…

Zuzana Sakařová, oktáva B

Více informací zde