Gymnázium Kroměříž

  V úterý 7. února jsme se v naší pětičlenné sestavě sešli před školou. Já (Zuzka Sakařová), Kačka Jarošová, Hanča Formánková a samozřejmě paní Michalová s manželem jsme krátce před devátou vyrazili vstříc našemu „malému dobrodružství“ - Zlatému Ámosi. Cesta rychle ubíhala, zanedlouho se před námi ukázaly známé zlínské ulice. I přesto, že jsme dorazili jako jedni z posledních, jsme slavnostní zahájení stihli včas. Proslovů na úvod nebylo mnoho, ale všechny přály to samé – trpělivost a hodně štěstí. Řečeno bylo také ne zrovna málo slov díků na práci učitelů, která je v posledních letech, jak jsme se všichni shodli, podceňována a nedoceňována. Porota se ukázala jako šest docela sympatických lidí, před nimiž člověk zkrátka ztrácí trému. To se projevilo i při samotném klání, kdy se nás jeden z porotců, bývalý Zlatý Ámos, zcela vážně otázal, zda si s námi, bude-li znát melodii (slova dostali všichni porotci předtištěná), může zazpívat.¨„Óda na Ludmilu Michalovou“, jak jsme píseň nazvaly, sklidila úspěch. Na známé melodie, zejména pak Malou noční hudbu či Pro Elišku, se většina porotců „rozkolébala“ do rytmu a namísto našich tří hlasů bylo místy slyšet i hlas mužský (pan porotce skutečně zpíval) Dobrá nálada přetrvala i do následného rozhovoru, který se povětšinou odvíjel v žertovném duchu, a to i při naší malé odbočce do matematické teorie, kdy se paní učitelka pokusila jedné z porotkyň vysvětlit jistou látku z deskriptivní geometrie. Po vydatném obědě v místním stravovacím zařízení jsme se odebrali zpátky do naší „čekárny“. Odtud jsme po chvíli vyrazili na avizovanou prohlídku Baťova pověstného výtahu. Hovořím sice o výtahu, nicméně sám Baťa by pravděpodobně dal přednost pojmenování pracovna. Byl totiž zastáncem hesla, že šéf má chodit (jezdit) za svými zaměstnanci nikoli zaměstnanci za šéfem. Lehce promrzlí, ale ještě plní oné historické atmosféry, která na nás dýchla z výtahu, jsme se pomalu vydali na slavnostní vyhlášení, jehož součástí byla i recitace básně o J. Á. Komenském. Mezi dvěma postoupivšími se jméno paní Michalové sice neobjevilo, to nám však úsměvy z tváří rozhodně (jak později ocenili i někteří z porotců tohoto kola) nesmazalo. Vždyť my jsme zde nebyli kvůli vítězství, kvůli té malé sošce, na kterou bude léty usedat prach. Do soutěže jsme šli kvůli naší paní učitelce a, i když zrovna ona nepostoupila, pro nás to vyhrála už dávno.