Poslední zvonění
Tak už je to tady… Už se to blíží…
Hodina pravdy uhodila… Já nic nevím, neumím, neznám… Proboha, co u tý maturity budu
dělat… To je jen
malý příklad toho, co se nejspíše honilo nebo honí hlavou nynějším maturantům.
Každopádně poslední den školní docházky si tím nenechal zkazit nikdo
z nich. Bylo přeci potřeba, jak se na maturanty sluší a patří, rozhlásit
do všech koutů světa, že podle občanky jsou sice dospělí, ale teď na to budou
mít (jak všichni doufají) i příslušný dokument. A svým mladším spolužákům je
také přeci potřeba ukázat, kdo je teď na škole skutečný mazák. A svým
nástupcům, příštím maturantům, předat pomyslnou štafetu a ukázat, jaká „muka a
utrpení“ je v posledním ročníku čekají. Všechno vyjmenované samozřejmě neodmyslitelně
patří k závěru středoškolského studia a naše dvě oktávy a jeden čtvrtý
ročník si jej užili mírou vrchovatou. Nyní jen zbývá všem držet všechny palce
(i na nohou), aby prošli všemi nástrahami maturitní zkoušky, aby oslavy
vědomostní dospělosti mohly posléze pokračovat v neméně nevázaném duchu.
