Gymnázium Kroměříž

Dne 28. 4. proběhlo v obřadní síni slavičínské radnice vyhlášení výsledků literární soutěže, konkrétně XVIII. ročníku mezinárodní literární soutěže středních škol Zlínského a Trenčianského kraje s mottem: "Vnímáme přítomnost, abychom ovlivnili budoucnost." Soutěž pořádala Organizace Jana Pivečky a Gymnázium Jana Pivečky a Střední odborná škola. V početné konkurenci jsem se umístila na 5. místě, obdržela jsem diplom a krásné ceny, knihy.

OČEKÁVÁNÍ A ZKLAMÁNÍ

Nemám ráda plané poplašné zprávy, nesplnitelné a nesplněné sliby, matoucí a zavádějící informace a prostě všechny skutečnosti, jež obsahují prvek očekávání a prvek zklamání. Neznám horší pocit než zklamání. Předchází mu nádherné chvíle, ve kterých doufáte, ale v hloubi duši jste si již docela jisti, že v našem životě dojde k nějaké radikální změně a to, pokud možno, k lepšímu. A pak najednou… Nic. Naprosté zdrcení. Očekávání se nenaplnilo. K žádné životní proměně nedochází. Vše zůstává při starém. Život pokračuje. Musíte se vzpamatovat a jít dál.

Tento nepěkný pocit jsem před nedávnem zažila na vlastní kůži. Uprostřed spěchajícího, dupajícího a značně nepřátelsky naladěného davu, nakupujícího v pátek odpoledne v supermarketu, jsem se najednou prudce zastavila i s k puknutí naplněným nákupním vozíkem, čímž jsem zcela vyvedla z míry chvátající spolunakupující. Nedbaje na jejich zlostné dupání a funění, jsem si několikrát přečetla ceduli, která hlásala: kypřící prášek. Mé srdce začínající kuchařky zaplesalo. Konečně mi bude usnadněna práce! Do vozíku jsem naskládala nespočet balíčků kypřícího prášku a zároveň s mojí maličkostí se do pohybu dala i celá kolona nakupujících, kteří na mou adresu pronášeli ne zrovna příjemné poznámky.

Doma jsem se ihned pustila do pečení s novým vynálezem. Nemohla jsem se dočkat, jak bude probíhat. Trochu mě zmátlo, že jsem na obalu kypřícího prášku nenašla návod k použití. Nenechala jsem se tím ale vyvést z míry a rozhodla jsem se, že dám na svou intuici. Do mísy jsem si prosela mouku a cukr, přilila jsem hrnek mléka a hrnek oleje, přidala jsem dvě vejce a na vršek těchto ingrediencí jsem slavnostně nasypala obsah jednoho balíčku s kypřícím práškem. Čekala jsem… A čekala jsem.

Čekala jsem půl hodiny. Čekala jsem zbytečně. Kypřící prášek kypřit nezačal. Ležel tiše na tomtéž místě, kam jsem ho dala. Ani se nehnul. Žádný geniální objev se nekonal. Koupila jsem si  pouhopouhý kypřicí prášek.

Ale malý, silně potlačovaný hlásek Naivka mi ze zadní části mého mozku našeptával:

„Třeba jsi jen něco udělala špatně! Třeba ses jenom spletla! Dej těm vynálezům ještě šanci!“

Pro jednou jsem ho poslechla. Rozhodla jsem se, že vyzkouším rovnou dvě převratné novinky. Upečené perníky jsem vyskládala na stůl a vedle nich jsem položila zbrusu novou zdobící tubu. Potom jsem z narozeninového dárku pro babičku odlepila cenovku a umístila jsem ho k balícímu papíru. Jelikož jsem nechtěla opět něco pokazit, nechala jsem vynálezy, ať pracují samy, a šla jsem se raději vyspat.

Ráno jsem se s obavami šla podívat na výsledky samopracujících vynálezů. Mé nejtemnější představy se naplnily. Na nenazdobené perníky a nezabalený dárek byl neutěšený pohled. Připadala jsem si oklamaná. Místo slibovaných zázraků přede mnou ležel jen balicí papír a zdobicí tuba.

Do spíže jsem vstupovala se zlou předtuchou. Vynesla jsem odtamtud další ze slibovaných vynálezů: žehlící prkno. Položila jsem na něj košili a nemohla jsem dělat nic jiného než doufat. Po deseti minutách jsem byla nucena si přiznat, že i tentokrát jsem naletěla. Stálo tu obyčejné žehlicí prkno a mně nezbývalo nic jiného než zapojit žehličku do zásuvky a pustit se do nenáviděného žehlení bez cizí pomoci.

Ani po této zkušenosti se však hlásek Naivka nevzdával:

„Zkus je, vyzkoušej je, nezavrhuj je!“ fňukal a naříkal tak dlouho, až jsem mu podlehla.

Na pečící papír jsem zlostně nalila těsto. Dle mého očekávání péct nezačal. Těsto zůstávalo stále stejně studené, až jsem to nevydržela a vložila jsem celý plech do trouby.

Pohled mi padl na poslední dva zakoupené objevy. Už jsem jim nedůvěřovala, ani co by se za nehet vešlo. Přesto jsem jim však dala šanci, nejspíš proto, že buchta upečená na pečicím papíru mi zvedla náladu lehce nad bod mrazu. Na čistě bílý papír jsem naaranžovala výstřižek z novin a   němu jsem přiložila lepící pásku. Sama jsem ovšem nevěřila tomu, že bude fungovat. Po čtvrt hodině jsem konstatovala, že se neudálo vůbec nic.

Jen pro stoprocentní klid duše a hlásku Naivky jsem se rozhodla otestovat i poslední zázrak. K tomu jsem potřebovala spolupracovat s dědečkem. Zatvářil se pochybovačně, když jsem ho požádala, jestli by si mohl v noci vedle sebe na polštář umístit holící strojek, ale protože je na moje podivné nápady zvyklý, po chvíli přemýšlení souhlasil. Asi dopěl k názoru, že ho tento můj výmysl nijak neohrozí. A že mi udělá radost.

Výsledek pokusu byl opět negativní, ba dokonce se mi zdálo, že dědečkovi přes noc vousy o něco povyrostly.

Zjistila jsem, že jsem byla ošizena. Bylo to tu. Zklamání. Zklamání je duševní újma, kterou vám nikdo nijak nevynahradí. Cítila jsem vztek. Na sebe za svou naivitu. A na všechny, kteří mi slibovali převratné vynálezy, za to, že mi prachobyčejně lhali.

Zatímco jsem setrvávala zpola utopená ve své špatné náladě, na mysli mi zčista jasna vytanulo ono notoricky známé tvrzení:

„Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být hůře.“

Platilo i v tomto případě. Před očima se mi okamžitě začaly promítat hrůzné scénáře. Úklidová firma, jež propustila všechny své zaměstnance a zaměstnankyně, protože si myslela, že díky čistícím prostředkům je již nebude potřebovat. Dopravní nehody způsobené střety kropících vozů s auty s řadícími pákami. Zoufalí otcové s nenakrmenými miminky, které brečí před kojícím koutkem. Domy lehlé popelem, protože přivolaní hasiči s sebou měli pouze hasící přístroje. Skupiny chemiků, fyziků a dalších vědců proklínající nefunkční dělící soupravy. Ordinace lékařů přeplněné pacienty, kteří jsou zoufalí, protože se domnívají, že je pozvolna zabíjejí jejich trávící soustavy…

V porovnání s možnou apokalypsou se zdály mé problémy najednou zanedbatelné. Tím ale ani v nejmenším neospravedlňuji ty, kteří mě mystifikovali. Existuje totiž potenciální možnost, že spletou i budoucí generace. Jen si představte, že za několik set let bude objeven plastový nerozložený balíček s nápisem: kypřící prášek a naši prapraprapotomci  se budou domnívat, že jsme byli opravdu vysoké technické úrovni. A nikdo tam nebude, aby jim řekl, jak to všechno doopravdy bylo. 

S tím však nic nenadělám. Snad jen to, že prodejcům jejich zločin nikdy nezapomenu. Nebudu se kvůli nim však rozčilovat, od teď mi už budou jen k smíchu. A bude mi jich líto. Předpokládám, že se ještě několik lidí nechá nachytat stejně tak jako já a pak se všem disfunkčním vynálezům budeme vysmívat společně. Ale neodpustíme jim naše špatné zážitky.

 Ano, milí prodejci, vězte, že jste ve mně vyvolali prvek očekávání a prvek zklamání. A to se přeci nedělá.