Maturitní vysvědčení
V sobotu 4. června jsme ve Sněmovním sále kroměřížského zámku za přítomnosti vzácných hostů a rodinných příslušníků rozdali maturitní vysvědčení. V tomto slavnostním okamžiku zazněly kromě jiných také projevy zástupců jednotlivých tříd:
8A Vážené paní profesorky a páni profesoři, vážený pane řediteli, milí rodiče a přátelé školy a ahoj všichni, moc ráda vás zase vidím. Dnešní den je pro nás všechny absolventy Gymnázia Kroměříž dnem velmi důležitým. Dostali jsme své maturitní vysvědčení. Je nám ctí, že tu při této slavnostní příležitosti můžeme mít téměř všechny, se kterými jsme posledních osm let intenzivně prožili. A že se naše důležitá životní událost může odehrávat v tak reprezentativních prostorech, kterým je Sněmovní sál Arcibiskupského zámku. Psal se rok 2008, bylo nás 30 a směle jsme vstupovali na půdu školského ústavu. V té chvíli se Gymnázium Kroměříž stalo naším druhým domovem. Začátky byly pro mnohé krušné, nejvíce však pro našeho třídního Mgr. Michala Kříže. Brzo zjistil, že zkoušet ho budeme spíš my než on nás. Ne nadarmo jsme již v oněch raných letech dostali od paní prof. Kočařové trefnou přezdívku Tryskomyši, která se dala směle uplatňovat celých osm let. Nejenže jsme tryskem běhali po chodbách a schodištích, také jsme si to po dvakráte tryskali po svahu na lyžařském kurzu, a dokonce se tryskalo i šampaňským, zejména v nedávných pomaturitních dnech. Co se týče třídního kolektivu, nebylo to vždy jednoduché. Jsme třída silných individualit a každý z nás se neváhal již od začátku prosazovat svým originálním způsobem. Nicméně musím přiznat, že se naše třídní vztahy velmi příjemným způsobem zlepšily a to až do té míry, že jsme po stužkovacím večírku zjistili, že si snad budeme i chybět. Za léta působení naší třídy na tomto ústavu prošlo našima rukama docela dost učitelů. Někteří čubrněli, jiní zase hleděli a další si nás zase skvěle omotali kolem prstu. Kupříkladu paní prof. Buzášová, která si titul třídní maminky musela nejprve zasloužit, jelikož v prvních letech, jsme její výchovné praktiky nebyli štonc pochopit. Nikdy nám nedala nic zadarmo, teda kromě kávy u ní v kabinetě. Naučila nás, že nemusíme vždy dostat známky jenom na stupnici 1 – 5 nebo že velká a malá písmena nejsou jen kapitolou pravidel českého pravopisu. Také nás neváhala zasvěcovat do svých filosoficko-hodnotových a moralizačních traktátů, jejichž myšlenky jsme nasávali plnými doušky. Inu v letech pozdějších jsme tedy prozřeli a titulem maminky ji ohodnotili plným právem, protože podle pravidla těžce na cvičišti a lehce na bojišti jsme se dokázali úspěšně probojovat maturitou z češtiny. Bludištěm čísel a geometrických tvarů nás provázela paní prof. Vašíčková, která nás v hodinách matematiky naučila dělit koláče tak, aby si všichni mysleli, že dostali největší díl, což pro nás bylo velmi užitečné a taky nás neváhala mít bez předsudků ráda. Nyní pomyslete na naše osmileté působení na gymnáziu. Proveďte tajnou operaci a mělo by vám zůstat číslo osm, které sklopte o 90°, tím pádem vznikne ležatá osmička. Při myšlence na ležatou osmičku se mi vybaví jedině pan prof. Kozmík, který nás naučil, že nehledíme do blba, nýbrž zaostřujeme na nekonečno. Svá závěrečná slova bych chtěla věnovat třídnímu učiteli panu prof. Michalu Křížovi, který si s námi opravdu užil, dokonce mu ve vlasech vyrašily i první šediny. Náš vzájemný vztah byl vždycky trochu italský. Pln temperamentu a vášnivých debat. Způsobovali jsme mu nelehká trápení napříč celým studiem - rozbili jsme obraz prezidenta na stěně, zápasili se skříňkami v šatně nebo jsme zničili míč na sezení a získali tak doživotní zákaz vstupu do učebny anglického jazyka. Možná, že jsme ho někdy i inspirovali, jelikož při zjištění, jak jsou jeho třídní děti výtečné, si během našeho studia neváhal pořídit své vlastní děti. Ale i tak jako většina italských hádek končí usmířením naplněným láskou, tak i naše usmíření bylo velmi láskyplné. Vážený pane profesore, srdečně Vám děkujeme. Ráda bych vyslovila i další poděkování. Děkujeme celému učitelskému sboru. Všem profesorům, kteří nám neváhali kdykoliv pomoci a stáli při nás. Děkujeme vedení školy. A také rodičům za podporu ve studiu a zejména v hektickém období před maturitou. Nezbývá, než se jen rozloučit. Načerpali jsme vědomosti a zkušenosti, které jistě v budoucnu využijeme, jak při studiu na vysokých školách, tak v zaměstnání i v osobních životech. Gymnázium Kroměříž, zůstane navždy v našich srdcích. Dovolte mi se rozloučit krátkou básní nakonec: Srdce tluče, slzy roním, je to velmi dojemné, před všemi se s úctou skloním, ty roky byly nádherné. Bylo nám tu spolu pěkně, osm let je dlouhý čas, loučíme se s vámi vzletně, máme rádi vás!
8B Vážený pane řediteli, paní zástupkyně, paní profesorky, páni profesoři, milí rodiče a spolužáci, dámy a pánové, Sešli jsme se zde, abychom uzavřeli osmiletou kapitolu našeho studia na Gymnáziu Kroměříž. Je nás dvacet osm, kteří jsme uspěli u zkoušky dospělosti a stojíme tu před Vámi s čerstvě získaným maturitním vysvědčením. Po celých osm let byla naší třídní profesorkou Mgr. Kateřina Večeřová. Spíše než strážcem nám byla vůdkyní naší tlupy, čety neustále nemocných a světlým bodem každého dne na gymnáziu. Trefně rozdělila třídu na dva tábory – emocionální a racionální skupinu. Mezi těmito skupinami po léta zuřil lítý boj. Při sporech o stužkovací večírek, maturitní ples nebo tablo se zpočátku obě strany sveřepě držely svého konceptu. Později musela jedna strana, zpravidla ta racionální, kapitulovat. Při těchto sporech nám byl příkladem postoj pana Mgr. Kříže. Jasně a zřetelně nám ukázal, jak máme vyjádřit svůj názor a pevně si za ním stát. Neustoupit, nenechat se rozhodit, zjednat si respekt. Tak jako i pan Mgr. Marek Sedlák. Z jeho hodin jsme získali nejen vědomosti z biologie, ale i všeobecný přehled o kvalitní hudbě. Seznámil nás také s nejnovějšími poznatky z oboru mineralogie, konkrétně v rozmezí stupnice tvrdosti nerostů, nově mastek až sedlák. Nezklamal nás ani u maturity. Přišel. Pan profesor Vašíček se nás snažil naučit matematiku. Ještě lépe se to povedlo paní zástupkyni, Mgr. Ruth Vašíčkové, ale pouze u některých jedinců. Útěchou jsou nám Vaše slova, paní profesorko. Nechápeme sice matematiku, ale doufáme, že jsme alespoň dobří lidé. Tímto bychom Vám chtěli poděkovat za vše, co jste pro nás dělala. Děkujeme i panu řediteli, Mgr. Josefu Havelovi, který se nás vždy ptal, jak se máme, i když věděl, že se nemůžeme mít moc dobře. Bylo nám potěšením potkávat Vás na chodbách naší školy v roli ředitele a cítit Váš zájem a empatii. Nad sportovními výkony naší třídy bděla spousta profesorů. Mgr. Aleš Pergl v dívčí části třídy probudil lásku k basketbalu. Tato vášeň časem bohužel zase pohasla. Mgr. Ladislav Slezák se snažil dosáhnout nedosažitelného. Totiž naučit dívky alespoň předstírat, že umějí hrát volejbal. Za tuto snahu mu děkujeme. Chlapci dali do sportu srdíčko, ale chybělo jim štěstíčko, které jediné je drželo od celorepublikové slávy. Několikrát jsme reprezentovali školu díky výborným trenérům, ale pak jsme přestali, protože už byly nabídky jen na paralympiádu. Praktické znalosti jsme získali v hodinách zeměpisu. Díky Mgr. Jitce Armové už víme, jak hluboko sadit brambory a známe všechny světové strany. Hlavně víme, kde najdeme východ. A to je nejdůležitější. S volbou politických stran nám pomohl Mgr. Evžen Petřík, který nám rovněž z pohledu historika vysvětlil mnohé, například jak máme rozumět uprchlické krizi. Rozšiřoval naše dějepisné obzory získané od Mgr. Dagmar Slavičínské. Hodiny fyziky probíhaly jako ionizace plynu. Pan profesor Kozmík se po chvíli dostal do stavu zapáleného napětí a všechny to rovněž zapálilo, čímž vznikla lavinová ionizace. Díky této ionizaci se mezi námi značně zvýšil zájem o nepavědní disciplíny. Ráno moudřejší večera, tak přesně o tomhle se Mgr. Roman Zahnaš ani Mgr. Stanislava Holišová nepřesvědčili. Jazyk německý byl rájem pro milovníky výslovnosti, avšak ostatní dávali najevo svůj zkažený postoj, který lze vyjádřit následujícími slovy: „Život je příliš krátký na to, abychom se učili německy. “ Pan profesor nás však naučil vše, co jsme potřebovali, odpor byl marný. Na druhou stranu byly hodiny energické a plné osobitého humoru, kterým disponuje jen pan profesor Zahnaš. Nadanější jedinci dokonce změnili skupinu a pod vedením Mgr. Zory Fuksové a později i pana Sägebartha se pokusili o dosažení německého jazykového diplomu DSD. Oběma za to patří obzvlášť vřelé poděkování. Tvrzení, že v životě nikdy nedostaneme nic zadarmo, vyvrátil pan profesor Cimra, který nás učil fyziku a chemii. Poznámky za chování s velkou oblibou rozdával, jak jinak než zadarmo. Chemii nás učili také Mgr. Jana Šenková a Ing. Martin Skýpala. Paní profesorka Šenková rozhodně neskrývala svůj láskyplný vztah k dětem, když nás nazývala různými potulnými zvířaty anebo hmyzem. Dějovost, rychlý spád událostí, nečekaný konec - tím vším se vyznačuje sociální balada. Mgr. Miloš Foltýn byl hlavním hrdinou naší balady. Jako Don Quijote bojoval proti nevědomosti studentů, jejich neschopnosti ocenit krásnou literaturu, jednostrannému pohledu na svět, a když se zdálo vše ztraceno, přišel nečekaný konec. Dobrý, čí špatný? Jedno víme jistě, zbavil se nás všech. Na závěr bych Vám všem jménem celé třídy chtěl ještě jednou poděkovat za trpělivost, za to, že jste to s námi celou tu dobu vydrželi, že jste nás vzdělávali i proti naší vůli. Velký dík patří také našim rodičům, sourozencům, prarodičům a ostatním příbuzným, kteří s námi měli strpení nejen v maturitním období, ale celých osm let. Má poslední slova patří paní profesorce Večeřové – slovy nejde popsat, jak moc jsme Vám vděční. Děkujeme Vám za vše. Máme Vás moc rádi.
4A Vážený pane řediteli, paní profesorky, páni profesoři, milí rodiče a všichni přítomní. Dnes jsme se tu sešli, abychom přijali maturitní vysvědčení a ohlédli se za posledními čtyřmi lety prožitými na Gymnáziu Kroměříž. Dovolte mi za sebe, i za celou třídu krátké zavzpomínání. Vše začalo 1. září 2012, kdy jsme pod vedením paní třídní profesorky Fuksové vstoupili do prvního ročníku. Paní profesorka se nám stala víc, než jen třídní učitelkou, byla naším průvodcem, rádcem a autoritou. Přesvědčila nás, že na gymnáziu budeme vzděláváni i proti naší vůli. Paní profesorka Fuksová nás učila němčinu, a brzo pochopila, že vydá mnoho sil. Jedinou odpovědí, kterou jsme byli schopni zareagovat na otázku, a myslím, že mohu mluvit za všechny, je: Ich weiss nicht. Ale abychom Vás uklidnili, paní profesorko, připravili jsme si ještě pár vět…: Wir sind sehr froh, dass Sie uns gelehrt hat. Wir lieben dich. Denken Sie an uns für gut. Tak jako nám ubíhala školní léta, tak se nám často měnili i učitelé. Pana profesora Molíka nahradily dvě profesorky angličtiny, paní Ryšavá a Horáčková. V jejich hodinách jsme se neučili jen angličtinu, ale také jsme se dozvěděli zajímavosti z jejich soukromí. Ve třetím ročníku si někteří z nás zvolili anglickou konverzaci. Chodili jsme do hodin paní Levíčkové a pana Verworda. Paní profesorka Levíčková byla a stále je pro nás velmi příjemnou dámou. Rádi ji vídáme na chodbách školy. Hodiny s panem Lenem měly ale jednu menší vadu. Pan profesor nemluvil česky, což vedlo u málo komunikativních jedinců k zajímavým situacím. Většina lidí se tedy zdokonalila spíše v pantomimě, než v angličtině. Ani jsme se nestačili rozkoukat a přišla za námi i nová profesorka zeměpisu a chemie paní Topičová. Paní profesorky jsme si vážili za její trpělivost a velké pochopení. Byla ochotná vysvětlit látku i 10x, dokud jsme tomu všichni nepřišli na kloub. A jak už to tak chodí, i jí jsme museli dát sbohem. Netrvalo dlouho a úsměv na tváři nám opět vykouzlil pan profesor Skýpala. Svým elánem do života pobavil vždy nejednoho z nás. Naopak v biologii jsme se stávali ohroženými druhy. S paní profesorkou Čechovou bylo vše nepředvídatelné. Jistým způsobem to bylo takové: „Kdo přežije?“. V našich mozcích o objemu zhruba 1500 cm3 se honily otázky typu: „Čí dnes padne jméno?“ anebo „Kdo bude vystaven zkoušce?“ Všichni jsme to ale zvládli. Pár týdnů ke konci roku jsme strávili krásnou dovolenou v rukách pana profesora Slezáka. Na chvíli si nás vypůjčil i pan profesor Horák, jehož hodiny byli vždy velmi poutavé a zajímavé. Ti, kteří měli zájem si prohloubit své znalosti biologie, si mohli ve třetím ročníku zvolit seminář. Tyto vyvolené učil pan profesor Kubík. Odvážní jedinci si zvolili biologii i letos, a když se ve dveřích objevil pan profesor Sedlák, věděli, že to bude dobrodružné. Ve fyzice jsme se časem museli přeorientovat ze stylu milé paní profesorky Navrátilové na poněkud radikálnějšího fyzika pana profesora Kozmíka, který nám vštěpoval fakt, že fyzika vysvětluje všechno kolem nás. A měl pravdu. Když rozbijeme okno míčem, může za to fyzika. Když se neudržíme na kolotoči, může za to fyzika. Když propadneme, může za to fyzika. Samozřejmě některé předměty se obešly beze změn, jako například dějepis. Pan profesor Petřík to s námi asi jako jediný přečkal tři, pro seminárníky i celé 4 roky bez větších ztrát na životech. Jeho testové otázky se stali legendárními. Ale prokoukli jsme ho. Zjistili jsme, že se nejraději ptá na jména manželek mužů, o nichž jsme se učili. Ale běda, jestli ta manželka měla kočku Micku a ta kočka měla dalších 8 koťat! Každopádně teď už všichni víme, že kůň Alexandra Velikého se jmenoval Bukefalos. Dalším nepostradatelným předmětem v našem kurikulu byla matematika. Začínali i končili jsme pod vedením paní profesorky Havelové, jejíž zodpovědný přístup k věci z nás udělal velké počtáře. Stejně tak společenské vědy jsme úspěšně dokončili s paní profesorkou Pechancovou. Provedla nás psychologií, sociologií, politologií, ekonomií a dokonce i filosofií. Její hodiny byly jedinečné tím, že výklad učiva byl doplněn i o debaty a exkurze. Jiného výkladu jsme se dočkali ve společenskovědním semináři, kde nám poskytl odlišný pohled na věc pan profesor Kříž. Největší změna se stala v českém jazyce. Paní profesorka Moravcová vypadala velmi křehce a nezkušeně a o to víc jsme byli překvapeni, když nám ukázala, co se v ní skrývá. Podařilo se jí usměrnit dokonce i divočejší povahy v naší třídě a za to má u nás obdiv. Ne každému nováčkovi se podaří to, o co se jiní marně snažili celé roky. Co se tělesné výchovy týče, každý profesor, který nás vedl, a že jich bylo hodně, vám může potvrdit, že jsme opravdoví machři. Kdybychom totiž neměli tolik práce s učením do jiných předmětů, jisto jistě by z nás byli olympijští sportovci anebo minimálně atleti na evropské úrovni. Stejně tak vám paní profesorka Motalová může dosvědčit, jací jsme bravurní zpěváci. Svým elánem nás dokázala rozezpívat i ve dnech, kdy nám do zpěvu opravdu nebylo. Třída, která se nachází vedle hudebny, je barevná učebna. Vládly jí štětce a plátna a barvy a palety… Zde jsme využívali naši veškerou kreativitu pod vedením pana profesora Foltýna. Nejraději bychom se rozloučili osobně s každým z Vás. Mohli bychom vyjmenovat milion důvodů, proč si Vás vážíme a za co jsme Vám vděční. Víme, že naše cesta za vzděláním bude ještě dlouhá, ale se základem, který jsme nám dali, to jistě zvládneme. Závěrem bychom chtěli poděkovat Vám všem. Profesorům, kteří nás připravovali k maturitě, rodičům, naší největší opoře, a samozřejmě také každému z nás za to, jak jsme si navzájem pomáhali. Loučení je chvíle, kdy je třeba býti hrdinou, říci nashledanou a věřit, že se spolu opět někdy sejdeme. Paulo Coelho kdysi řekl: Pokud máš odvahu řici SBOHEM, život tě obdaří s novým VÍTEJ.“ Děkuji za pozornost
