Gymnázium Kroměříž

V sobotu 3. června jsme vypustili do světa další ročník absolventů našeho Gymnázia. Zaznělo mnoho písní i přání na cestu, nicméně bude lepší, když se za svými osmi, respektive čtyřmi lety ohlédnou sami absolventi:

Třída 8.A

Vážený pane řediteli, paní zástupkyně, paní profesorky, páni profesoři, milí rodiče a spolužáci, dámy a pánové,

Rok 2009 byl předzvěstí velkých změn. Česká republika se na půl roku chopila předsednictví Evropské unie, padla Topolánkova vláda, zemřel Michael Jackson. Kina ovládli Hanebný pancharti Quentina Tarantina.

V malém městě nastoupilo 30 nových žáků do primy osmiletého studia Gymnázia Kroměříž. Těmi žáky jsme byli my. Třicet dětí s vystrašenýma očima. Dnes tu před Vámi stojí 23 z nich, teď už dospělých.

Dospívání je jednou z nejkomplikovanějších fází života. My jsme měli to štěstí, že se nám ji mnoho profesorů pokoušelo ulehčit, v čele s paní profesorkou Mgr. Kateřinou Buzášovou. Pomáhala nám formovat jak náš mateřský jazyk, tak i naši osobnost. Cokoli v jazyce českém bylo často ta jednodušší část. Ovlivňování osobnosti patnáctiletého pubescenta je nadlidský úkol, ale její mise byla více méně úspěšná. Posuďte sami.

Pan profesor Mgr. Michal Kříž k nám v maturitním ročníku přišel jak slepý k houslím. Musel si poradit s neřízenými výbuchy dospělých dětí (to je tzv. oxymóron), které věřily, že jim patřil svět ještě před tím, než do něj vůbec vstoupily.  Časem pan profesor zkušeně snížil nároky a naše spory ustaly. Shledávám, že Křížovy výpravy byly úspěšné. 

Dalším člověkem, bez kterého bychom se tohoto okamžiku nedočkali, je paní profesorka Mgr. Ruth Vašíčková. Podporovala nás tak, jako neviditelná ruka trhu podporuje veřejný blahobyt.  I když jsme se odmítali podrobit systému, opatrovala nás a vždy při nás stála. I když častou odpovědí na její otázky z výrokové logiky bylo nematematické aha, nevzdala to s námi. 

Že to nejsou židé, kdo musí jedenkrát za život navštívit Mekku, a že Kanopy nelze charakterizovat jako boxíky na vnitřnosti, se nám snažila vysvětlit paní profesorka  Mgr. Dagmar Slavičínská. Učit historii někoho, kdo nerozumí současnosti, bylo často nesnadné, ale i přesto se to povedlo. V další výuce dějepisu paní Slavičínskou vystřídal pan profesor Mgr. Evžen Petřík.

Ti šťastnější, kteří se s ním potkali již ve třetím ročníku v dějepisném semináři, neutrpěli šok, když o rok později vystřídal  paní profesorku Buzášovou a Slavičínskou v hodinách češtiny a dějepisu. Seminaristé již dobře ovládali kompletní armádní výzbroj a výstroj a nebyli překvapeni jeho nestandartními požadavky. I když po první hodině většina z nás zvažovala znovuobnovení šermířského klubu ve snaze zachránit si kůži, nikdy k tomu nedošlo. Byl naším generálem, připravil nás na první velkou bitvu našeho života. Zvítězili jsme.

Vlna pozitivní energie se přehnala přes negativní pole naší třídy pokaždé, když paní profesorka PaeDr.Eva Kočařová vstoupila do dveří. Nepravidelná slovesa jsme znali lépe než českou hymnu (cut cut cut, fight, fought fought, teach, tought, tought).

V sekundě se naše cesty tak trochu rozešli směrem němčina, francouzština, ruština. Pod vedením Mgr. Zory Fuksové meďošci sbírali zkušenosti nejen v Kroměříži, ale také v Lotyšsku a Polsku. Tuto cestu zakončili získáním diplomu DSD.

V hodinách ruštiny jsme si občas sáhli na dno, my i pan profesor Mgr. Adolf Trávníček. I když chtěl svoji pedagogickou kariéru vyměnit za práci zahradníka v Květné zahradě a nás poslat do gulagu, nakonec jsme si k sobě cestu našli a někteří z nás dokonce chtějí pokračovat ve studiu ruštiny i v budoucnu.   

Při výpočtech fyzikálních úloh jsme byli v pohodě, to znamená v bodu tání. Ovšem jakmile nastal den testu, okamžitě jsme se dostali do bodu tuhnutí. Náš fyzikář, pan profesor Oldřich Kozmík věděl, jak naší třídu donutit, aby měla zájem o nepavědní předměty.  Byl více než úspěšný. Osmdesát procent  našich chlapců je přijato na technicky zaměřené obory.

Na podobné frontě bojoval i pan profesor Skýpala. Aldehydy, ketony a monosacharidy pravděpodobně časem zapomeneme, jeho smích s kadenci ta ta ta ta ta a někdy i mnohem rychlejší nikdy.

Sportovní úspěchy našich dívek byly naprosto nečekané. V průběhu studia na gymnáziu nabíraly mnoho basketbalových zkušeností od pánů profesorů Kubíka, Sedláka, Slezáka a Pospíšila. V šestém ročníku to dotáhly až na mistroství České republiky. Zlé jazyky připomínají, že postup umožnilo odstoupení několika úspěšnějších týmů. Ale o tom až příště…

V neposlední řadě děkujeme panu řediteli Mgr. Josefu Havelovi, jehož upřímný úsměv a vřelé poplácání po zádech nám dodávalo sílu a odvahu navrátit se zpět do hodiny fyziky a potlačilo skryté úmysly utéct a zmizet nadobro.

Poslední poděkování patří našim nejbližším, rodičům, prarodičům a sourozencům. Děkujeme, že jste nás podporovali, že jste nám věřili a měli s námi nekonečnou trpělivost.

Celých osm let se neslo ve znamení odkládání všeho a vždy. Jsme vděční učitelskému sboru, že nám nedovolil odložit tuto chvíli. Nyní zde stojíme před vámi, maturitní zkoušku máme úspěšně za sebou.

Teď nás čeká další, možná obtížnější etapa života a doufáme, že ji zdoláme se stejnou lehkostí, jako jsme zvládli osm let na Gymnáziu Kroměříž.

Donald Trump říká, America first.  My říkáme Gymnázium Kroměříž first.

(celá třída si stoupá a bouřlivě tleská na podporu projevu)

Třída 8.B

Vážený pane řediteli, drahé paní profesorky a profesoři, vážení hosté, milí příbuzní a přátelé,

Takových osm let není krátká doba. Osm let by trvala raketě cesta na Jupiter. Barack Obama byl prezidentem Spojených států právě osm let. Bambus by za 8 let teoreticky mohl vyrůst do délky 7,3 km. A je to právě osm let, co jsme se spolu my všichni zde před vámi stojící poprvé v životě setkali. Osm let jsme společně trávili všední dny. Osm let jsme tu byli pro sebe navzájem, abychom si popovídali, zašli spolu ven, pohádali se, opisovali od sebe nebo jen tak spali vedle sebe v lavici.

Náš první společný zážitek byl adaptační kurz před začátkem primy. Stala se tam příhoda, která náš kolektiv vlastně velmi dobře vystihuje. Procházeli jsme s ringo kroužkem na provázku překážkovou dráhou a do cesty se nám postavil lán kopřiv. Dráha byla sestavena tak, že po zapojení mozku jsme se kopřivám mohli vyhnout. To ale nic nezměnilo na tom, že nikdo z nás svou hlavu nepřetěžoval a hrdinně jsme všichni proběhli přímo kopřivovým polem. Nejsme sice možná nejgeniálnější třída, ale výzev se nebojíme a překážky nás nezastaví!

Že nás kopřivy nezastraší, a to jak ty metaforické, tak i ty doslovné, jsme si dokazovali stále znova. Především tehdy, kdy jsme místo třídního výletu sbírali s panem doktorem Tomášem Mikulenkou kopřivy u Bágráku či v Podzámecké zahradě. Naši nebojácnost jistě potvrdí i štáb České televize. Dokázali jsme jim ji v televizní soutěži Bludiště. A to stále není všechno. Nebáli jsme se spolu ztratit v horách, ani jsme se nebáli společně zdolat nástrahy řeky Vltavy, a to dokonce s úsměvem na tváři zpívaje „Vysoký jalovec“. Přežili jsme taneční kurzy bez otravy etanolem a téměř i bez zlámaných končetin a přežili jsme dokonce i půl roku bez bufetu a bez kávy.

Naší poutí gymnáziem nás provázela celá řada pedagogů. Naše třídní profesorka magistra Martina Kmeťováse z chůvy sekundy B. stala opravdovou maminkou a my jsme dostali nového patrona, krále silnic pana doktora Tomáše Mikulenku, který je nám věrný až dodnes.

Mateřštině nás dokonce vyučoval slavný spisovatel pan magistr Martin Krčál, z jehož hodin si odnášíme do života poznatek: „Nic není dobře, všechno je špatně,“ který doplňuje naše drahá paní profesorka magistra Helena Havelová svým: „A bude hůř.“ Přesto ale doufáme, že alespoň naše životy budou v tomto ohledu tak trochu výjimkou.

Na gymnáziu jsme se věnovali i cizím jazykům. Zvláštní obdiv od nás zasluhuje paní magistra Hana Horáčková, která s naší třídou vydržela celých osm let bez nervového zhroucení. Díky zasluhuje i paní magistra Věra Ryšavá, která nás snášela sice o něco kratší dobu, ale stejně hrdinně. Díky paní magistře Zuzaně Novosadové francouzštinářská část naší třídy nikdy nezapomene na píseň „Champs Elyséés“, stejně jako ruštináři na „Vesjolij vjétěr“ a němčináři zase na oslovení „Meďošci“.

Do posledního roku studia jsme byli také vzděláváni v oblasti společenských věd pod vedením pana magistra Michala Kříže. Ten nám často vyčítal, že si pamatujeme nesmysly místo toho, abychom si zapamatovali klíčové informace. Nemohu dodat nic jiného, než že ačkoliv by těžko někdo z nás vyjmenoval členy Eleatské školy, alespoň historku, kterak Tomáš Akvinský odehnal lehkou děvu rozžhaveným polenem, patrně nezapomeneme.

Kromě duševního rozvoje ale bylo dohlíženo i na naše tělesné schránky. Nelehký úkol přinutit nás, líné adolescenty, k pohybu, hrdinně snášeli pan magistr Aleš Pergl s panem magistrem Markem Sedlákem.

Vzpomínat kromě tělocviku ale budeme i na hodiny zeměpisu s panem magistrem Alešem Perglem, díky kterým jsme nemuseli sledovat dění ve světě sportu, neboť jsme zde byli pravidelně informováni o všech novinkách. Stejně tak nezapomeneme na pana doktora Martina Skýpalu a jeho hodiny chemie, doprovázené jeho srdečným smíchem.

A snad ze všeho nejraději si zavzpomínáme na paní magistrou Dagmar Slavičínskou a její dějepis, díky kterému už víme, že Sibiř byla veliká, byla daleko a byla tam zima.

Mnozí spolužáci naše řady sice během studia opustili, ale ti nejsilnější zůstali a dnes tu stojí zde před vámi. Dneškem se uzavírá tato kapitola v našich životech, aby se mohla začít nová. Pevně doufáme, že za dalších osm let už z nás budou lékaři, technici, novináři, přírodovědci, právníci a držitelé Nobelovy ceny za fyziku.

Chtěli bychom tímto srdečně poděkovat všem učitelům, kteří nás provázeli našimi gympláckými lety, i vám všem ostatním zde přítomným za vaši podporu a toleranci. Zvláštní díky patří panu doktoru Tomáši Mikulenkovi, paní magistře Martině Kmeťové a vedení školy.

Rádi bychom se i v budoucnu znova setkali a zavzpomínali si na společné časy na gymnáziu. Neradi bychom na této škole zůstali jen jako matná vzpomínka, ale jako trvalý otisk. Chtěli bychom, abyste na nás ještě dlouho vzpomínali jako na bezva třídu.

Proto neříkám sbohem, ale nashledanou!

Třída 4.A

Vážený pane řediteli, vážené paní profesorky, páni profesoři, drazí rodiče, vážení hosté.

Je to jako včera, když jsme s respektem a strachem z neznámého nastupovali na kroměřížské gymnázium. Někomu se ty čtyři roky strávené na této střední škole mohou zdát poměrně krátké, jiným až příliš dlouhé. Pro některé z nás to byla výzva, pro jiné naopak hračka. Každý jsme v něčem odlišný. Jedno máme ale společné. Dnes pro nás všechny nastal den, kdy naše studium na Gymnáziu definitivně končí.

Do prvního ročníku jsme přicházeli z více základních škol. Není tedy divu, že nějakou dobu trvalo, než jsme se lépe poznali. Přesto se z nás časem stal dobře fungující kolektiv. Tedy dokud nedošlo na společné rozhodování, což bývá zdrojem neshod pravděpodobně v každé třídě. Zvyknout jsme si museli také na nové vyučující a jejich pedagogické metody.

Naše první kroky na Gymnáziu nám usnadnila milá a vždy usměvavá paní profesorka Topičová, která se i přesto, že funkci třídní profesorky zastávala pouhý půlrok, stala osobou, kterou budeme mít v srdci navždy. Za všechno, co jsme udělali, jste se za nás postavila a snažila se vyžehlit všechny naše průšvihy. A že jich málo nebylo. Děkujeme, byla jste nám oporou.

Mnozí jsme si hned ze začátku oblíbili matematiku pod taktovkou paní profesorky Havelové. S jejím laskavým a nápomocným přístupem pro nás nebyly ani nejsložitější rovnice žádnou překážkou.

I když jsme měli převážnou část předmětů společně, na některé jsme se tzv. půlili. Příkladem jsou hodiny anglického jazyka, kde nás rozdělili podle našich jazykových schopností a vědomostí, to znamená na lepší a ještě lepší. Hodinami anglického jazyka nás provázel pan profesor Molík, jehož lekce nebyly ani tak výukou angličtiny, ale spíše pěveckých, recitačních a tanečních dovedností. Paní profesorky Ryšavá a Večeřová, které s sebou přinesly naději, že z tohoto předmětu přece jen odmaturujeme.

Princip „lepší a ještě lepší“ se bohužel neuplatnil při rozřazení do skupin německého jazyka. Profesoři, kteří s námi tyto hodiny absolvovali, mají náš velký obdiv. Tímto děkujeme pánům profesorům Zahnašovi a Dohnalovi a paní profesorce Fuksové, kterou si budeme všichni pamatovat nejen jako dámu s kosíčkem, ale i pro její schopnost vytvářet nejpodivnější přezdívky. Věty typu: Kde je Mycák? Mycák nemá domácí úkol? Tomuhle říkáš domácí úkol Mycáku? nám budou opravdu chybět.

Nedílnou součástí našeho středoškolského studia byl i dějepis s panem profesorem Petříkem, jehož hodiny se pro některé z nás stali noční můrou, neboť je jednoduše nezajímalo, kdo zrovna vládl v Rakousku – Uhersku, jak probíhaly boje Spojenců proti nacistům nebo jakou kadenci má samopal vzor 58. Avšak našli se i tací, jež velice obsáhlé a podrobné výklady dokázali ocenit.

Zajímavé byly i hodiny tělesné výchovy, kterými nás provázelo mnoho profesorů. Náš tělocvik nejlépe vystihuje jediné slovo – snaha. V případě chlapců to byla snaha ať to, co předvádíme, alespoň vzdáleně připomíná fotbal a v případě děvčat šlo o snahu co nejefektivněji se vyhnout cvičení.

Myslím, že každý z nás si ze střední školy odnese silné vzpomínky na fyziku. Zda budou kladné či spíše negativní, záleží na příslušnosti daného jedince k buďto pavěďácké nebo fyzikální části třídy, která byla v očích pana profesora Kozmíka přece jen o něco privilegovanější. Ačkoliv se fyzice mnozí bránili, pan profesor Kozmík se nás snažil všechny vést minimálně k dodržování jasně stanovených pravidel a také systematice učení, za což jsme mu nesmírně vděční.

Společenské vědy nás vyučoval pan profesor Kříž. Podařilo se mu téměř nemožné. A sice podat nám filozofická dogmata rozumnou formou, abychom jim alespoň okrajově porozuměli.

Další členkou profesorského sboru, jež s námi strávila dlouhou dobu je paní profesorka Armová. Zeměpisná fakta vyložila pohodovým a nenuceným způsobem. Nejvíce jsme však ocenili její formu testů s možnostmi a, b, c, kdy bylo možné uspět i bez výraznějších znalostí, avšak s dobrým smyslem pro tipování.

Z učitelů českého jazyka v našich srdcích nejvíce utkví jméno Michaela Musálková. Ze skupiny lidí, co neuměli několika smysluplnými větami shrnout děj knihy, udělala mistry v recitaci a rozboru básní. Za to Vám velmi děkujeme a vážíme si Vás.

Dále bychom chtěli poděkovat člověku, který nejen, že je neustále pozitivně naladěn a srší energií, ale také má neuvěřitelnou trpělivost. Provázel nás hodinami chemie, a i když je většina ráda, že se chemie už nadobro zbavila, rozhodně to není kvůli Vám. Pro ty, kteří stále neví o koho se jedná, naše slova putují k panu profesoru Skýpalovi. Jste jedním z nejhodnějších lidí, které jsme poznali a moc se Vám omlouváme za nespočet odložených písemek, tisíce nalezených i nenalezených taháků a za neustálý hluk v hodinách.

Naše poslední poděkování nepatří nikomu jinému než osobě, která se nás ujala po odchodu paní profesorky Topičové a vedla nás následující roky. Nebyli jsme zrovna ideální třída, chodili jsme pozdě nebo nechodili vůbec, nenosili omluvenky, byli drzí a naše výkony v matematice nebyly zrovna excelentní, ale i přesto všechno nám paní profesorka Vymětalíková vždy podala pomocnou ruku a toho si ceníme. Doufáme, že na nás budete vzpomínat v dobrém a věříte, stejně jako my, že to v životě dotáhneme tak daleko, jak jen to půjde.

Rádi bychom poděkovali nejen výše zmíněným i nezmíněným vyučujícím, kteří nás studiem na Gymnáziu provázeli, ale také Vám zde přítomným rodičům a ostatním příslušníkům rodiny, bez nichž bychom jen velice stěží došli až sem. Tedy k úspěšnému složení zkoušky dospělosti. Děkujeme Vám za každý druh podpory, ať už to byla skvělá večeře, nějaké to podstrčené kapesné, které jsme následně utráceli po večerech strávených se spolužáky nebo jen fakt, že jste tu pro nás za každých okolností byli.

Ačkoliv jsme na střední škole poznali mnoho inspirujících učitelů a získali nespočet užitečných znalostí, to hlavní si neodnášíme v myslích, ale v srdcích. Značnou část toho, co jsme se na Gymnáziu naučili, můžeme zapomenout, ale opravdové přátele a nepřeberné množství úžasných zážitků nám už nikdo nikdy nevezme.

Nezbývá než se vydat vstříc novému světu s vědomím, že poslední čtyři roky nezůstanou jen matnou vzpomínkou, nýbrž neodmyslitelnou součástí našeho života.

Děkuji za pozornost.